„Za oponou“ vzdělávání dospělých

Americký sociolog Erving Goffman rozvíjel v padesátých a šedesátých letech 20. století tzv. dramaturgický přístup, v rámci něhož můžeme naše životy přirovnat k divadelnímu představení. Vždy podle něj existuje určité „zákulisí“, kde se připravujeme na své „výstupy“, a „jeviště“, kde je předvádíme (někdy spolu s jinými „herci“) ostatním.

Mezi širokou veřejností není tento mikrosociologický přístup příliš znám, pro lektory a částečně i metodiky a organizátory vzdělávacích aktivit, ale analogie jejich práce s divadelním představením opravdu „sedí“ téměř dokonale. Na své „výstupy“ se připravujeme doma, „v zákulisí“, kde se učíme svoje „role“, které pak na „jevišti“ (ve výukových prostorách) „hrajeme“ pro své „publikum“ (účastníky vzdělávací akce) podle předem stanoveného „scénáře“ (cílů, obsahu, metod) a s využitím různých „rekvizit“ (didaktických pomůcek a techniky) oděni do „kostýmů a masek“ (oblečení). I my někdy zapomeneme text a potřebujeme nápovědu, i u nás, stejně jako u herců, platí, že když vyjdeme na scénu, přestanou nás bolet zuby, přejde nás kocovina a někdy si vzpomeneme i na to, co jsme snad nikdy ani nevěděli, případně to na místě vymyslíme (a někdy to dává i smysl). Hrajeme různé kusy, různé žánry, hrajeme sami nebo ve dvojici.

A i u nás platí, že publikum by nemělo vidět do zákulisí, kde se poctivě a někdy horko těžko připravujeme, protože představení by pak tak nějak ztratilo své kouzlo. Představme si to na příkladu prvního rande – muž pravděpodobně tuší, že ta nádherná žena, s níž má schůzku, věnovala určité úsilí tomu, aby vypadala tak, jak vypadá, kdyby ale byl svědkem či od ní vyslechl, co všechno pro to musela udělat (oholit si nohy, vytrhat obočí, dát na obličej zelenou pleťovou masku… a pak ji zase umýt, nalíčit se, třikrát převléct šaty atd.), nějak už by to asi „nebylo ono“. Stejné je to i u vzdělavatelů, kdyby účastníci vzdělávací akce přesně věděli, co všechno předchází její realizaci (někdy je to včetně toho, co bylo vyjmenováno u příkladu první schůzky), také by to asi nebylo úplně ono. Přitom právě to, co se děje „za oponou“, je to nejdůležitější a často je pro lektora časově i energeticky mnohem náročnější, než samotné představení.

Autor: PhDr. Miroslava Dvořáková, Ph.D.
Zdroj: www.aivd.cz